Převelice zvláštní večer...

2. srpna 2007 v 23:19 | Akee
...nedá mi to, abych o něm nenapsala.

...a blížil se konec dne a já se těšila /opravdu?/ , že jej dotrávím tak, jak po celé jeho trvání probíhal - o samotě, bez výrazného trávení s ostatními stvoření svého druhu. Ne, že bych se v samotě vyžívala, či ji dokonce vyhledávala... To ne, já nevybrala si jí, ale ona vybrala si mne...
A tak jsme trávili den, ničím neobvyklý, ničím neodlišný od jiných. Večer mi však zavolala kamarádka (necítím nepravdivost tohoto slova, je to kamarádka přesně taková, jako bývají "kamarádi" /a stejně si neodpustím uvozovky/ v této době...) a pozvala se... Obstaraly jsme společně ovečky a pak si sedly na verandu. Den se začínal zahalovat do šedi, což způle způsobovalo jeho stárnutí a způle ametystově špinavé mraky, plynoucí po nevesele dívající se obloze, která dle mého nedávala ani v nejmenším známky, že by kdy mělo existovat slunce, známý malíř kreslící výhradně zlatavými a teplými barvami... Cítila jsem v sobě neobyčejnou hořkost a lidem běžnou necitlivost /pro mne ani v nejmenším běžnou/...
Mísení lhostejnosti a protivnosti mi nedávalo pocit nepříjemnosti a možná to bylo důvodem zvláštního pocitu...
Ať jsem pohlédla na jakýkoli mrak, jasně jsem v něm rozeznávala rysy obličeje... "Jsem snad paranoidní?", prolétlo mi myslí, ale má aktuální lhostejnost ve vše mi nenechávala prostor na jakákoli další uvažování...
Potom jsme se šli projít. Do vsi. Já v brown kalhotech, underground triku, vlasy učesanými od samotné postele z předešlé noci, obličejem, na kterém nebylo ani známky po čemsi, co vyluzuje kosmetika... Kamarádka měla...nač to líčit, když jen stačí říci, že byla pravým opakem mne.
Během času stráveného "ve vsi" se okolní svět nechal přikrýt noční černotou, kamarádka neustále řešila své černé linky na horní straně víček,přičemž toto téma prolínala s líčením rozhovorů, které vede s kluky na icq. A /měla bych se za to stydět a taky to dělám, ale chci být upřímná a tak se přiznávám/ lezla mi s tím na nervy...
Šla jsem domů, snad dvě stě metrů sama. Byly to neuvěřitelně strašidelné minuty. Absolutní tmu snad jen nepatrně rušilo světlo pouličních lamp, které vytvářelo hororově vypadající stíny stromů, klátících se větrem. Nepředstavitelně foukalo. "Strašné počasí," pomyslela jsem si, "je přesně takové jako já."
...Možná proto jsem necítila v děsivé atmosféře ani trochu neklidu. "Jak moc se k sobě hodíme..."
.
/Zdá se, že jsem to trochu zdramatizovala :). Nebo snad ne? Ne, myslím, že jsem jen vylíčila snad docela výstižně pocity, které jsem opravdu cítila. Takovéto pocity nejsou pro mne častné, možná proto jsem vycítila potřebu si zaznamenat, že i to se může dít ve mně, tak citlivě myslící osobě. V hloubi duše vím, že to všechno bude jednou /a ne zas tak za dlouho/ dobré. Není to ale přeci jen příliš hluboko?/
ale víte co? ...neřešme to...Jdu si číst Harryho... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.