Září 2007

Miluji vůni sfouknutých svíček...

28. září 2007 v 22:48 | Akee
...uhmh, to jen tak na úvod :). Mnohem víc než tuto vůni ale miluju prázdniny. A ty teď ,dalo by se říct, jsou... Jsou sice v mnohem menší míře, než která by byla dostačující, ale jsou... Není nad to vsávat, kdy se vám zachce... a není nad to neřešit učení... Tedy, nevím, jestli nyní učení zas tak moc neřeším, ale zkrátka a dobře - nemusím do toho cvokdomu osobně, a to je potěšující...
Na druhou stranu včerejšek, i když byl učící, byl vcelku fajn. Pominu-li dopoledne, o kterém tu psát nebudu už proto, že psaním o ztrátě času nechci ztrácet čas. Odpoledne bylo o něco lepší. Řekněme, že o dost...
Dělící mezí mezi dopolednem a odpolednem byl oběd. Ten den jsem si tam přišla jako bílá ovce mezi černými. Nebo že bych já byla ta černá...? Těžko říci... jisté je, že jsem zkrátka byla ovce s jinatší barvou srsti, než měly ostatní... Devětadevadesát procent přítomných mělo kuře na smetaně - takové to jídlo s tou blemtajzní knedlou... a já jako jedna z mála si nesla talíř s bramborama... Ale to už se rozepisuju moc... o jídle...
Po obědě jsem šla do knihkupectví, abych tam utratila peníze v hodnotě poloviny ceny mp4přehrávače. Ten jsem si původně chtěla koupit, ale pak jsem usoudila, že více než povzbudivou hudbu s videem potřebuji povzbudivá slova. Tak jsem si koupila Bibli. Pak jsem šla do čajky. S kamarádem - bývalým spolužákem. Dlouho jsme se neviděli, ale téměř vůbec se nezměnil. Jako obvykle z 60ti procent mluvil o fotbale, z 10ti procent o tom, že mluví pořád o fotbale, že to ví a neví co s tím ... a ze zbytku mluvil normálně. Ale byl to příjemný rozhovor, neobvyklý v tom, že já většinou nebývám nějaký komunikativní a povídavý člověk, ale tentokrát se mi povídalo fajn... Po vypití našich čajů jsme to vzali parkem... on šel k autu, jel domů, a já šla na koupák. Miluji koupání a ještě více miluji plavání... (v tom je rozdíl, víte :) Zaplavala jsem si čtyřicet bazénů a potkala tam dva malé kluky, kteří si ode mě vyžádali icq (škoda, že neví, že na icq chodím tak jednou za měsíc, takže se tam nejspíš nepotkáme...) Ten jeden byl celý pihatý a zrzavý...takový roztomilý. Uhm, a po plavání jsem jela domů... autobusem, který mě vyhodil dva kilometry před domovem a poté jel jiným směrem... Tak jsem si dala dva kilometry pěškobusem...
Jo, tak takový byl můj den... pro mnohé nudný, ale pro mě příjemný. Uklidňující. Já kolem sebe nepořebuji hromady lidí, potřebuji jen mít vědomí, že můj život má smysl a že žiji pro někoho... a s někým. A hlavně, chci být se sebou spokojená...
... chce to jen mít víru, že...

Nudná nudně...

26. září 2007 v 20:30 | Akee
Mé sebevědomí je zase o několik příček sníženo. Divím se, že to ještě jde, ale je to tak... Po každém napsaném slově si připadám jako vůl. Jako vůl a idiot. Ale co na tom, nebudu to řešit. Jen jsem sem chtěla dát básničku, kterou jsem napsala dříve. Psala jsem ji ve stavu, v jakých básničky obvykle písávám a jak si ulevuji... Později sem dám asi další, ta byla psaná ve stavu vyjímečně jinatším... v tom zamilovaném... :)
...jenom projít bránou...
Píši, a to ze soucitu.
Lituji tě, lituji se.
Vždy, když pláčeš, ptáš se ´jsi tu´...?
A ticho se tichem nese.

V tomhle strašném vězení
žiješ ty a žiji já.
Ničí nás to a klíče není...
Přec možnost žije jediná -
žije smrt.
Ta zbabělců brána
je jediná, co vidět umím.
Dál nevidím. Byť hledím zrána,
byť marnost svoji básní tlumím.
Sakra, já se tak moc bojím.
Žijem špatně, žijem suše!
S tvojí myslí svoji pojím,
to, co nás pojí, je tatáž duše.
Duše špatná, duše má,
duše jsi ty, duše jsem já...
Hledáme a nevidíme,
vidíme jen bránu zbabělou...
Hledat asi neumíme.
...jen slepě zírat to zlou tmou....

Dobré ráno, hezký den...

26. září 2007 v 6:32 | Akee
...přeji všem...

Dlouho se v této ranní rubrice nic neobjevilo, a tak se snažím napravit reputaci. Konečně se mi podařilo vstáti dříve než o půl sedmé, a tak mám něco málo volného času navíc. A myslím, že je to fajn. Člověk potřebuje chvíli ranního volna, pro čtení, pro uvolnění, pro nachystání se na celý den... A tak se uvolňuji a chystám.
Dnešní den asi nebude žádný med. Ostatně jako všechny ostatní. Hned první dopolední pochotku budou podávat cosi jako hořký odvar čehosi blemtajzního, co se mimo jiné nazývá školou... Pak bude pár hodin volna a k večeru podávají bez chuti, snad možná trochu slazenou francouzštinu.
Podle mě stejně nezáleží na okolnostech okolo nás, ale záleží na tom, jak se na kterou věc díváme a jak ji přijímáme. A správně se dívat není nic lehkého... ale s trochou tréninku se to dá.
Takže vzhůru do zápasu!

Nepředpokládám, že by někdo dočetl až sem. Odhodila jsem svou naivitu, která mě udržovala, že prý jsem někdy vyhrála zájezd do Francie za literární soutěž - ale já ji vážně vyhrála, ne snad? Včera mi paní učitelka, ta třídní, ta blbá beruška, absolutně zkritizovala slohovku. Jsem teď podle ní největší socka ze třídy, píšu nudně, píšu zmateně, a takhle by to tedy dál opravdu nešlo. No fuj. ...dost mě to včera vzalo, ale nyní to beru v klidu. Paní učitelka mě nemá ráda. Má ráda všechny , všem říká zdrobnělými jmény, ale mé jméno vyslovuje tvrdě a nepříjemně. To se pozná, nemusí mě. :) Ale ať nemá obavy, já ji také ne....
Snad jen se omlouvám, že jsem vás opět znudila svým dalším článkem. Ale berte mě, jsem na tom přeci tak moc špatně...

V předvečer zas toho všeho... toho stresu školního

23. září 2007 v 21:59 | Akee
Chtěla jsem napsat něco výstižného.
Něco, co by vysvětlilo, proč jsem se tak dlouho neozývala.
Něco o minulých dních, o minulých pocitech.
O debilní škole, o tom, jak je mi z ní špatně, jak máme zítra 9 hodin, z toho tři písemkové.
O včerejšku, o bytí v Brně, o příjemných pocitech z ´jentak chůze´ po brněnském poříčí a focení nádherného západu.
O hudbě, o hudbě a o přírodě. I o děsném pátku, děsných děckách, textu o ´lásce´, o tom textu, který jsem ztratila a za kterým jsem si stála.
A také něco o dnešku a o tom všem, o citech a pocitech, o mailu od Petry, o jejím obrovském povzbuzení.

Nu, ale nic mě nenapadá. Bez mušky nic netrefím. Nic trefného nevím, jdu spát.

Never looking back

14. září 2007 v 21:18 | Akee
...Je večer a už nemám taknějak sílu psát nějaké moudrosti a vlastně ani cokoliv jiného, byť i nemoudrého. Nechci nic lámat přes koleno, a tak věci, které jsem chtěla zveřejnit, nezveřejním, protože by to možná nevyznělo tak, jak je cítím...
Jisté je, že jsem vděčná za dva dny volna a hlavně za konec tohoto bláznivého týdne... Nepřeju si nic jiného, než na něj nemyslet a nezabývat se jím... nechci se ohlížet přes rameno, protože to mě maximálně stresuje, chci se jen dívat vpřed, popřípadě vzhůru (to spíše :) . Popravdě řečeno, sama se divím, že myslím tak, jak momentálně myslím. Už se taknějak poddávám okolnostem a všemu kolem mě. Rozdíl mezi nevolníkem a poddaným je obrovský...! :)
Dnes mám za sebou dost nepříjemnou schůzku. Odvolávala jsem ji tak dlouho, až se odvolat nedala a já na ni musela přijít... ten kluk je klasický náctiletý sangvinický blonďáček, který taknějak nechápe, že takové schůzky mi přijdou zbytečné a unavující... A před chvílí jsem si musela vyslechnout výčitky, urážky, křik a prásknutí dveřmi... Dala jsem tátovi najevo, že jsem dost unavená, než abych s nimi jela ke známým na návštěvu a že bych raději byla doma. Jeho reakce byla očekávaná.... Ale mě už nebaví to řešit. Nechci to řešit. Alespoň ne pro tento večer.
Věci nejsou zas tak fajn, jak si je člověk nasní. Ale já jsem teď přesto svým způsobem v pohodě. Mám naději, mám argumenty, které odůvodňují můj stav a mám spřízněnce, který mě z toho stavu může dostat.
Dočtu posledních pár stránek motýlka, přidám nějaké fotky do galerky .... a do postele za Bedvídkem.

Vsuvka...

9. září 2007 v 17:40 | Akee
"Čím více mi zima zalézá pod kůži a čím víc křehnu v neusušitelně mokrém oblečení, tím více si uvědomuji dokolanou krásu pocitu sucha a tepla.
Čím více mne obklopují nepříjmenosti a čím víc podléhám marnosti, zoufalství a nepotřebnosti, tím více si uvědomuji famózně krásné dobro při otevření evangelia a myšlence na Boha"

/Čím déle poslouchám "Dare you to move" a čím víc myslím na Andrewa, tím více se mi slzy derou do očí/

...tolik by bylo o adapťáku.

...out of the door... outdoor

3. září 2007 v 16:11 | Akee
Je nejvíc jasné, zřejmé a tolerováníhodné, že blogový svět zachvátily články, které jsou z valné části o škole. Ale nemyslím si, že by se mi chtělo o něčem takovém psát. No proč? Že začala škola? ---------nooo------ááááá .

Ne, nezdá se mi, že by bylo záživné psát o něčem, o čem informuje většina dětí školou povinných i nepovinných (což jsem třeba já). Jediné, co si z celého svého srdce přeji je, školu jen drze ignorovat.

Protože k čemu ji vlastně akceptovat? Vždyť přece o nic nejde... je to jen deset hodin strávených (hodilo by se spíše ztracených) denně pro sedění v lavici a dělání nejrůznějších povinných činností, které jsou v popisu práce studenta... Ač, o učení mi tu vůbec nejde. Jde spíš o to, že dnešním dnem jsem byla uzavřena do již mně známé komunity vrstevníků, s kterými tyto hodiny budu nucena trávit. A nejsem si tak zcela jistá, zda tuto skutečnost strávím...

Třídní je jakási blonďatá, vážená čtyřicátnice. Myslím, že už jako dítě nutila své vrstevníky oslovovat ji paní profesorko. Paní profesorka na sobě měla černé šaty s bílými puntíky, mluvila tak věcně, tak chytře, až jsem místy měla pocit, že tato nezdařená beruška s kontrastujícími puntíky není osoba vnímající city. Ale proč vyjadřovat city, že... Stačí mít jen mozek našlapaný německou gramatikou.

Většina spolužáků spíše nevypadá na arogantní měšťáky s inteligencí sic vysokou, ale rozvinutou špatným směrem... Doufejme, že tak nejen nevypadají, ale že se tak i nechovají.
V lavici sedím s jakousi Petrou, což je druh přibližně takových slečen, kterých jsem se snad obávala. Je to normální holka, jakých potkáte denně tisíce. Její hlavní touhou je bavit se, není třeba řešit smysluplné věci, přeci jen žijeme život, ve kterém není potřeba řešit životaobjasňující věci, život přeci nemá velký smysl, že... uhm. Takovéty slečny beze stylu, bez názoru, s inteligencí používanou pro to, aby se seznámily s lidmi, pokud možno opačného pohlaví, kteří jsou stejní jako ony, mi zrovna neulehčují problém, abych se udržela alespoň trochu ve společnosti... Ale možná je to jen můj první dojem, možná že je dívčina úplně jiná a je-li to tak, tak se jí předem nevýslovně omlouvám.
Přes uličku vedle mne sedí syn váženého pana ředitele ústavu. Syn se pořád usmívá a vypadá na intelektuála. Sám mi sdělil, že velice rád přemýšlí nad filosofickými otázkami, čte, píše a sleduje seriály... a tak nemusí být špatný.

Jo, takhle asi nevypadá ignorace školy. hhm Ale už jdu na to.

Daleko víc než škola mě trápí diagnóza psychyckého stavu rodičů. Zejména otce.

Přijde mi naprosto nepřiměřené, co dnes ráno předvedl. Souhlasím s tím, že lidé mého věku, tedy i já, to se způsobem oblékání tu a tam přeženou. Oni se nedívají na to, jak se na to dívají v dané situaci druzí, oni se nedívají, na jakou příležitost se oblékají, oni se jen dívají, jaké oblečení se jim zrovna líbí, na co mají náladu. Víš, tati? A když se tak dívám zpět, ty záchvaty křičení na svou dceru, tj. mě, mi přijdou zatraceně zbytečné. Je možné, že jsem to s těma outdoor kalhotama trochu přehnala, ale když přeci něco neodhadnu, což je pro lidskost, kor pro mě, přirozené, nemusí si to otec brát osobně jako útok proti sobě (proč bych proti němu měla útočit kalhotama? :P ) a nemusí na mě čtvrt hodiny křičet a urážet mě, čímž mi na sebevědomí moc nepřidá, ne, a to zvláště, když jdu poprvé do cizí školy, do cizího prostředí. A tímto chci i zároveň vyjádřit obdiv k Edith a možná ji potěšit a ujistit, že v "tom" (tedy problému s rodiči, kteří se domnívají, že jejich špatný způsob výchovy je zcela etický) není zas až tak sama a já občas prožívám něco podobného jako ona. Tyhle výbuchy nejsou pravidelné, ale už teď cítím, jak moc mi to nabourává psychiku.