Listopad 2007

My stick

30. listopadu 2007 v 21:58 | akee
Je pátek,ležím s notebookem u televize a nevím co dodat. Ten stav mluví za vše.
Vím, co vím a možná bych radši nevěděla. Ale co na tom... je pátek, je večer, jsem, a nevymáčknu ze sebe nic rozumnýho.
A když už nic, tak jsem aspoň šťastná za svou novou výzdobu ucha. Nikomu se to nelíbí a mně je to fuk. Neznají Španělsko, neznají Andrewa (on je můj návodce k pořízení oné ozdoby) a v prvé řadě neznají mně... Ať si.
o-----o
Nevyznám se v něm. Nevím,co si o tom všem mám myslet a on asi taky ne. Nemluvím o Andrewovi a je mi jistý, že vy teď asi tápete... A i když vůbec nevíte, na co teď narážím, věřte, že zmatenost je spíše na mé straně. Někdy je lepší nevědět. A tak jen vězte, že mám radost z "tyčky" a myslím na minulou sobotu. Myslím, že i on myslí...
*akee

One thing, I need...

22. listopadu 2007 v 12:34 | akee
Tak jsem zase doma a škola je nucena obejít se bez mé přítomnosti. Včera mi bylo strašně špatně a těžko říct, jestli mi bylo hůř tělesně či duševně. O večerním francouzském kurzu jsem nebyla schopná slova a připadala jsem si jako pod vlivem drogy. Učitelka ke mně mluvila, ale já to nevnímala, mluvila jsem a nevnímala jsem, co sama mluvím. Těžko říci, co to bylo za stav, ale nebylo to nic hezkýho. Když jsem přijela domů, lehla jsem do postele a probudila jsem se až dnes v devět. Není mi vůbec dobře a vím, že to není tělesná nevolnost. To je něco víc a vyměnila bych to za jakoukoli chorobu, která obtěžuje jenom tělo.
Včera, když jsem usínala, uvědomila jsem si spoustu věcí. Tento svět mě nebaví, nic mě tu nedrží a popravdě řečeno, nemít jisté přesvědčení, už tu dávno nejsem. Vím, že nechci nic z tohoto světa. Nechci kariéru, nechci peníze, nechci mít spoustu oblečení a spoustu elektroniky, nechci mít znalosti jazyků, historie a veškeré vědy. K čemu je přece dutá skořápka, na kterou je navalena hora materialistických věcí? Nejenže ji to nenaplní, ale ona pod tou tíhou praskne. Nechci nic, chci jen vyplnit. I only want Jesus into my life! Teprve, když bude mít můj život nějakou výplň, mohu se ho snažit zpestřit nepotřebnými věcmi...

Zima, zima a tak dále

14. listopadu 2007 v 20:03 | akee
"ČEERT!" ...neslo se třídou, když paní BéBé vstoupila do třídy. A já z toho mám výtlem, kdykoli si na to vzpomenu... Blbá beruška totiž úterního dne vkročila mezi nás, za účelem znudit a znechutit nás po celou třičtvrtě hodinu. Jsme zvyklí na její modýlky, (viz beruškovské šatečky) ale tentokrát opravdu překvapila. K dokonalému vzezření čerta jí chyběl už jen ocas a kopyta... ač klapající podpatky by se daly jako kopyta také uznat. Takže fajn, z pančelky je čert bez ocasu.
Obávala jsem se, že se budu muset smát celou hodinu, Čert mě ovšem smíchu zprostil, tak jak to pekelníci umí. Byla jsem zkoušená...
Jináč, s Andrewem to nevyšlo. Aspoň prozatím. Email je sice prázdný, ale já to nevzdávám. Když to nepůjde po emailu, půjde to jinak. Na icq jsem si vyhledala všechny španělské Andrewy s věkem v rozmezí 18-22. Mnoho z nich je přímo z Katalánska a já doufám, že je mezi nimi i ten "můj". Teď ještě vyčkat, kdy se se všema těma Andrewama na icq setkám a nevzdávat se v pátrání. Zatím jsem měla možnost optat se jednoho, ten byl z katalánska, ten byl ve správném věku, nebyl to ale Ten Andrew, nýbrž příslušník Jehovovy sekty jasně tvrdící: "Sorry, darling, I don´t remember you." Fotka taktéž neodpovídala. Ale věřím, že jednou to vyjde. Yo, kéž by...
V Bibli jsem objevila přeskvělý text, o který se s váma musím podělit, je to v Izajášovi, 40, 28-31 =). Je to převelice povzbuzující, co jiného je hezčí, než přečíst si povzbuzení z knihy knih?
Ta škola je k zbláznění. Kazím, co se dá, a vyhýbám se jí, kdy se dá. Dneska jsem byla první 4 hodiny u doktora. Spala jsem do osmi, spoluasistovala mamce při starostování, navštívila doktorku, obdržela injekci a pak se šla podívat do školy na poslední 3 hodiny. Tu písu z fyziky jsem, řekněme, nějak nevystihla... Nešla jsem na francouzštinu a místo toho se celé odpoledne snažím pochopit účel kvantových čísel a orbitalů. Plyne mi z toho jediné, a to, že tohle je to poslední, co kdy někdy použiju...
A tak nějak taknějak žiju. A strašně se už těším, až opět vstoupím se snowboardem na sjezdovku. Tam se nic neřeší.

Čtyři-dé.

9. listopadu 2007 v 23:07 | akee
Jou, už je tu víkend, písemkám je na dva dny zažehnáno, ale já jsem taktrochu nervozní. A je pro co.
Nebo možná není. Jistá věc je, že dvě kliknutí to všechno rozhodnou... Jenže já pro ně nemám odvahu.
..
(Vysvětlená věc zní tak, že jsem před necelým měsícem psala Andrewovi. Psala a věřila, že to tentokrát vyjde. Vždycky, když jsem mu psala předtím, tak mi po odeslání mailu obratem (téměř vždy) přišlo, že zadaná adresa neexistuje... ale tentokrát nepřišlo nic. A tak se ve mně rozžehl plamínek naděje, který si po celou dobu nenechávám uhasnout a přiživuji jej, jak se dá. Každý den na mail chodím a vídávám omšelou frázi "nemáte žádné doručené e-maily". Uhm, fajn, říkám si, jednou to určitě vyjde. A teď se tam chystám podívat, ale bojím se zklamání. Tak radši píšu článek, který tento rozhodující okamžik oddálí. :)
...
Před chvilkou jsem přišla z jakýhosi tancování, které bylo děláno za účelem připravení předtančení... Nevím, co je to za výmysl, ale prostě jsem tam byla. Potkala jsem se tam s bývalýma spolužákama a učitelkama. A na rovinu, bylo to zvláštní. Vzpomínky se zčerstvily, minulost se přiblížila a mně to nepřipadalo vůbec příjemný. A taky jsem si uvědomila, jak je jedna učitelka trapná. Povznáším se nad ní.
Vidím to tak na zahrabání se do postele a pozbytí tam do konce svého života.
Ale protože to není možné, moje vyhlídky jsou špatný.
I když, jak se to vezme... Je tu totiž něco, co ty vyhlídky dovede znegovat do přesného opaku. Jak? ...No... Znáte 4D rozměr? A život v něm?
Faktem je, že tento pojem známý není, snad proto, že ani neexistuje :) Ale šlo by tím nazvat, co právě teď prožívám. Člověk žije v trojrozměrném světě, plným materialistických věcí. Všechno se převádí na hmotné věci a je to ohraničeno těmi třemi rozměry. Málokdo si ale uvdědomuje tzv. čtvrtý rozměr, který není hmotný, což ale neznamená, že neexistuje... A to je pak takový pocit, že člověk se svýmy hmotnými problémy sedne do vlaku, sedí, mlčí, vnímá svět okolo a aniž by se něco dělo, je šťastný za své bytí, je s někým, kdo je nad všechny rozměry a vnímá určité něco, co nelze popsat...
...a to je pak něco :)...
No nic, blíží se doba, která lze jasně charakterizovat jako "fakt pozdě", navíc kamarád, na icq přezdívaný jako Doktor, potřebuje spočítat úlohu o kočkách v autobuse... a pak půjdu na "TO" ... tak mi držte palce :)

...v druhé půlhodině...

5. listopadu 2007 v 15:24
Měla bych být ve škole... ale nejsem. Včera ráno mi bylo strašně špatně a já myslela, že umřu. Pak se to ale zlepšilo a já s klídkem a mamkou jela nakupovat do Brna. Přijeli jsme pozdě večer, já nebyla naučená, a tak z toho vzešlo, že dnes školu nenavštívím.
Tak jsem doma, sama, učím se jak ten vůl, a nutím se napsat článek, protože si říkám, že tento týden už k tomu nebude mnoho příležitostí.
Nemám pádný důvod nebýt ve škole, ale taktéž nemám pádný důvod tam být. A už vůbec nemám pádný důvod, pro píšu tento článek. :) Vážně nevím.
Zase jsem v situaci jakéhosi odevzdání se. Nějak to všechno nechávám plynout, ač bych měla tisíc důvodů se hroutit. Stereotyp je sice stereotypní, ale aspoň mám své myšlenky, které jej dokáží překrýt.
Od rána se snažím učit. Nejde mi to, tak se motivuju s tím, že se půl hoďky učím a druhou půlhodinu dělám činnost mně libou. Třeba koukám na PrisonBreak, jím cheesburgery nebo píšu na blog... yop
...Lidi, já se tak těším na víkend. Co bude? No nic nebude. Ale nebude ani škola. A vo tom to je :)

Ale rozumět je hezké...

2. listopadu 2007 v 23:02
Těžko říci, kdy je lepší nerozunět, než zažít a soucítit.
Jisté je, že teď v další věci soucítím s Eileen... ...80% mých fotek je pryč. Všechny ty citové obrázky, všechny ty cenné zaznamenané vzpomínky, to všechno je nenávratně neexistující. On-line zmizené. Vyhozené do nikam. A to všechno kvůli pitomému virusu a hádce s bráchou... A můžu si říkat, že za to může on... ale co to změní? Nic. Ne, domnívám se, že to ty fotky nevrátí...
...a to člověk cítí jen tlumenou bolest. A smutek... takový ten zbytečný pocit, který nic nevrátí. A po čase to zmizí. Zmizí to spolu se vzpomínkami, s časem stráveným nad focením hezkého, s příjemností spojenou s tím vším...
Co se dá dělat. Můžu prostě jen myslet nad něčím jiným. Můžu si jít cestou ze školy zaplavat, můžu mít radost z pouličního chození a usmívání se na protichodce, můžu si pak večer sednout k PrisonBreak a nacpat se pistáciemi k prasknutí.
A neřešit to. To a ještě to všechno ostatní. A pak je to fajn.