Prosinec 2007

Nadpis nepřítomen, omluven.

26. prosince 2007 v 17:28 | akee
Máme tu "svatého Štěpána" a já rozjímám nad tím, že jsem vám zapomněla popřát šťastné a veselé. Možná že jsem to udělala naschvál, protože se snažím oddělit blog od světa a brát ho jako samostatnou jednotku, která se neváže na nic, co by mělo být povinností. Přesto doufám že jste se měli aspoň trochu šťastně a vesele a obdrželi jste do života další nezbytné dary, a tím vůbec nemyslím nic věcného (i když samozřejmě i to k vánocům patří). Mám na mysli spíš ty vnitřnější dary, které všichni potřebujeme víc, než si dokážeme uvědomit. Vánoce znamenají připomenutí si té nejvýznamější události na světě a zvlášť v této době si dokážeme nejlíp uvědomit, co všechno se díky této skutečnosti stalo...
Když se bavím s vrstevníkama ať na icq nebo v reálu, říkám, že Vánoce mě už nijak neberou, že nechci žádné dárky a nebaví mě rodinné sešlosti... A to je pravda, musím si to přiznat ať chcu nebo ne, že z dětských bot jsem už vyrostla, teď si vybírám boty dospělosti, v kterých se mi bude chodit nejlépe. Štědrý den byl pro mě upřímně hororovým a nedal mi nic víc, než utvrzení, že ne vždy je rodina příjemnou společností. Co ale na tom, ne nadarmo mám na batohu napsáno "víra není náladovost". Nejsou přece zdaleka tak důležité city jako fakta, kterým věříme ať se děje cokoli. A tak i když mi vánoce dali špatnou náladu (což u mě není zas tak těžký), díky nim jsem mohla pochopit další věci, které bych nevyměnila za žádný dárek na světě.

Blíží se konec roku a vzhledem k tomu, že tento článek je v tomhle roce poslední, říkám si, že by nebylo na škodu si uplynulý rok trochu zrekapitulovat...
vzpomínky z blogu:

Co mi rok 2007 dal a co mi vzal.

Uhm, takže v první řadě jsem v tomto roce vyměnila základku za školu vyšší. Jo, za gympl. Ale co je vyšší, není lepší a já můžu s rozhodností říct, že se mi tam nelíbí. Je to zbytečné, unavující a stresující a prostě mě to nebere. Chytli jsme příšernou třídní (onu paní BB) , která absolutně pošlapala moje sebevědomí, jako by nestačilo že už dřív to s ním bylo špatný. Možná si ještě pamatujete na mé dřívější články, ve kterých pro mě bylo psaní radostí a uvolněním, kde pro mě byla čeština skvělým prostředkem vyjádřit se. Psychika ale dělá hodně, a tak po nevybíravé kritice paní BB stěží složím kloudnou větu. Je jedno jestli se snažím si z toho nic nedělat, prostě je to ve mně a já s tím blokem* nic nenadělám. (*jakože jsem zablokovaná, nemá to nic společného s blogem, není to chyba :) ) Odblokovat by to snad mohl zase někdo z venku... víme kdo... :).
Dál by se dal minulý rok shrnout jako nezastavující se kolotoč trapasů, nejistoty a zoufalství. Máloco ale trvá věčně, a tak i tenhle kolotoč se pomalu zastavuje. Jsem šťastná že můžu žít, jsem šťastná když jsou víkendy a já můžu na zábavu, když mi je pěkně s vrstevníky a když vím, že lidi kolem mě si o mě nemyslí nic zlého. I když by každopádně mohli. Jsem šťastná že jsem se v tomto roce mohla na internetu seznámit s Alcarinem a plno dalšími lidmi, kteří v mém srdci mají už hluboce zakořeněná místa a jen tak lehce je z něj nedostanu :) což je dobře. Jsem šťastná za každou dobrou vzpomínku, za dovču ve Španělsku, za rozhovory na icq, za vtipné situace...
Díky za to všechno.
Sečteno podtrženo, rok 2007 mi toho neskutečně moc vzal, ale i neskutečně moc dal. Díky tomu, že život není matematicky souměrný, nemusím závěrem říct, že ony plusy a mínusy se vynulují, ale z klidným svědomím můžu mínusy přehlížet. Co na tom a onom, hlavně že jsem, dokážu myslet a rozhodovat o hodnotách, které přijmout můžu a nemusím!

A co plánuji do roku 2008?

-Pokračovat v tom, v čem začínám koncem roku 07.
-Nepropadnout , to hlavně :), ale na druhou stranu na školu nekašlat zas tak moc, jak by si třeba i zasloužila.
-Učit se, aniž bych se předtím musela dvě hodiny nutit.
-Na blog budu psát ještě míň, než jsem psala teď. Zato sem plánuji dávat víc fotek, víc svých básniček a víc "citátů" a výroků lidí, kterých si vážím.

Jo, to je asi vše. Už teď jsem sem dala nějaké nové fotky, takže se můžete podívat...
Všem vám přeju krásný prázdniny a jen to nejlepší do nového roku. Nesmírně si vážím každého vašeho komentáře, každého povzbudivého slova a za to vám teď chcu obrovsky poděkovat. Dík vám všem!

*Akee

Zmatek, štěstí, noc...

22. prosince 2007 v 2:16 | akee
Je už opravdu pozdě...
Měla bych spát, ale nemůžu. Tíží mě jedna obrovská myšlenka, která k mé velké smůle nejde popsat slovy. Prostě je to nad moje síly... Ale já ji musím zvěčnit, tak vzácná věc se nesmí vytratit.
Mluvil o tom v jednom ze svých článků už i Alcarin... o takzvané léčbě šokem. A řeknu vám, že je to ta nejlepší terapie na světě. Snad deset minut nazpět jsem měla obrovský záchvat pláče, při kterém jsem byla neskutečně šťastná. Ne za to, co se mi stalo, ale za to, že ona skutečnost mi otevřela oči. Neskutečné.
.
.
Jenom vám chci říct, ať nehodnotíte věci takové, jakými se na první pohled zdají. Ale co víc, ty věci nejdou hodnotit ani na pohled druhý... A mnohy ani na třetí. Co čtvrtý?
.
.
Všechno se to semlelo tak rychle. Stačí věřit, že se to stane, a máte záruku, že to tak opravdu bude. Toto se píše v Bibli, já věřila, a stalo se... Prožila jsem dva krásné dny po dvou příšerných letech. Bezstarostnost, radost z žití a život samotný...
Taky, byla jsem zamilovaná, on taky. S tím štěstím to nemělo nic společného, ale dělo se tak. Bylo to neskutečně zamotané, ale ten pocit zamilovanosti byl příjemný. A dnes jsem po poradě s kamarádkou učinila krok, který zahrnovala jedna nepatrná sms zpráva, dlouhá na šest esemesek. Obratem mi přišlo něco nesrozumitelné, co ovšem ukrývalo jakýsi odkaz, že dotyčný má dívku... On je strašně hloupý a já mu to nemůžu zazlívat. Jen jsem byla slepá a mé oči jsou už otevřené. Ano, uviděli při tomto otřesu tuto skutečnost ale spolu s ní se mi naskytly do obzoru další neskutečné informace. Čtyři hodiny jsem si psala na icq s kamarádem onoho kluka. Dřív jsme se na sebe jen smáli, možná že to byl výsměch, co jsme si podávali očima. A já měla pocit, že ten kluk mě nemusí. Dnes mi absolutně bez zabrán jako první napsal a výsledkem toho byly čtyři příjemné hodiny psaní si s... s kým? se satanistem! Ten příjemný, milý kluk si se mnou bez zábran povídal o víře a já mu vysvětlila různé věci... Každý jsme zvědavý. Jeho zajímá satan. Byla by strašná škoda, aby svět přišel o takového kluka. A já věřím, že on do toho nespadne. Může nahlíhnout pod pokličku, jak takový satanismus vypadá, ale spadnout do hrnce ho nenechám.
Nikdy mi s nikým nebylo na icq tak příjemně. Všechno je tak neprůhledné a já jsem šťastná za tohle prohlédnutí. Vysvětlení, pochopení, vědění... jsem šťastná, že mohu chápat. Mrzí mě však, že to nedokážu popsat...
Vím, že můžu věřit jenom jedné Osobě, a té já věřím. Blýská se mi na lepší časy, to světlo je hodně silné a dokáže mě pohltit. Bohudík.

Znáte to? ...

19. prosince 2007 v 20:37 | akee
... Jak ti idioti se píšete s článkem...
a proč?
- Aby vám ho blog.cz vzápětí mohl zprovodit ze světa.
Prý z důvodu "nečinnosti". A článek je v háji.
Přitom jsem vám toho chtěla tolik říct, a co víc, já jsem vám to řekla... Ale želbohu, blog není tak vlídný, aby vám ten článek zpřístupnil... Co se dá dělat, svět se pro jeden článek nezbortí, snad jen to zamrzí a taky trochu naštve.V důsledku toho sem dám jen jednu básničku a v tichosti to tu prodnešek opustím. V tom původním článku jsem tu básničku sice uvedla hezčeji, ale co nadělám, tady je:



/poz: psala jsem ji v hodině dějepisu a odráží se zde vzpomínka na jedno hezké pondělí (a částečně i na jednu zábavu). Je to má jediná pozitivní básnička, která obsahuje veškerou naději, že jednou budu takto žít celý život. ...šťastně.../

Ummmm

13. prosince 2007 v 16:33 | Akee
Teoreticky jsem poslední článek psala přesně před týdnem, kdy jsem si opět dávala oddycha od školy. Nějak se mi nechtělo, a tak jsem po snad nelživém pronesení "je mi blbě" nahřála lampičkou teploměr na požadovanou teplotu. Co je přeci rozdíl půl stupně? Nic, že... a tak jsem "měla" teplotu 37,3 a škola byla nucena obejít se bez mé přítomnosti.
Ten teoretický článek jsem ale nezveřejnila, a tak prakticky jsem od konce listopadu udělala pro blog absolutní kulové...
Mohla bych tu tedy psát něco o pauze... Ale nenapíšu. Snad že se mi nechce a snad že to ani žádná pauza nebyla.
To by bylo asi tak vše, cítím se docela prázdná, a tak nemám potřebu nic a o ničem psát. Možná jen se tu časem objeví nějaký ten můj veršovaný výkřik do tmy (víte co myslím, ne.. =) )...Zatím se mějte a přeju krásný blížící se víkend....
Kdo z vás nepochopil výše zmíněný pojem "veršované výkřiky do tmy", pohledem níže můžete zjistit, oč se jedná. Konkrétně toto ↓ dílo jsem stvořila v úterý... Je to, uhm, tak trochu nevybíravé a možná že to ani nebylo pravé já, co to psalo.... ale pojednává to o jednom aktuálním pocitu... Navíc, někdy je potřeba ze sebe jednotlivé věci vyventilovat a ty jisté slečny, ke kterým je to směřováno, už potřebovaly, aby byly takto zmíněny...
/Fight in war/
Vrchol tvého snažení,
u zrcadle po ránu,
je obličej, ražení:
Barbie, slečna na ranu.
Dívka hezká od přírody,
přírodní už nechce být,
pak podle módy nosí "body",
v životě má blahobyt.
Ty naivky…
… si asi myslí,
že krásou dobyly si svět,
na co kouknou řasenkou,
u nohou jim leží hned.
S cigaretou na verandě
koukám, kapky filtr močí,
poetický kouř si lítá
a kapky kapou, dolů z očí.
Močí tváře, tečou níž,
barbie se směje u někoho,
na koho našpulila rtěnku
A ty to víš,
nic netvrdíš,
taky jim to žereš!
Brány tvořím, pak je bořím,
nekouřím, však jedno mi je,
že třeba láskou k němu hořím,
nejsem barbie… a tak to je...
jdu do boje!