Únor 2008

Někde je chyba Matrixu

19. února 2008 v 20:56 | Akee
A tak Končím. Aspoň do neurčita.
Skutečnost, že jsem se psala s článkem přeplněným myšlenkama, aby následně zase skončil vy-víte-kde, mě usvědčila, že tohle nemá cenu...
Můžu vám jen říct, že to byl jediný článek, kde jsem se snažila aspoň částečně popsat myšlenky, který jsem nikdy předtím jednak neprožívala... a druhak byly tak nepopsatelný, že jsem slova hledala strašně dlouho. A zase nejsou. Asi to tak má být. Všechno je neskutečně silný, nepředstavitelný, nereálný... a já to žiju. Nejsem schopna to vyjádřit, ne, po druhý to už fakt nedám.

...Snad jen ještě řeknu něco stručně o Switchfoot... (to snad ještě půjde :) je hodně nutný rozeznávat rozdíl mezi hudbou a Hubou. A Switchfooti patří bezpochyby do té druhé kategorie. Poslouchám je poslední dobou skoro furt a u každé písničky je velká jistota, že se rozbrečím... :) Naprosto mi učarovala písnička Sooner or Later (to říkám spíš jen pro zasvěcené, co SF taky poslouchají). Nikdy bych neřekla, že může být Hudba tak silná... ale asi je, jinak by ta písnička neexistovala. A vlastně celá skupina by nemohla být...
Nevím, je to šílený. Prožívám, co bych v životě prožít nechtěla, ale vím, že to musím podstoupit, abych dokázala žít a vidět opravdově...

Svět asi není skutečný... ... ...ne, to já jsem neskutečná.

Tak proč tu do háje žiju?

...jo, jednou vám třeba povím, co se stalo...

>>>title of this text<<<

10. února 2008 v 18:03 | Akee
"Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví,
že co je bez chvění, není pevné...

...list nemusí Tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale já..."
/Vladimír Holan/
Jo. To se mi líbí. To je dobrý. :)

Byla jsem si zaběhat a zjistila, že jsem po zimě krutě ztratila kondičku. Kromě studeného vzduchu, co nepříjemně štípal do nosu, je už ve vzduchu cítit jaro... A když je jaro, blíží se léto... A když je léto... Tak se těším.
Jinak jsem za dnešek udělala méně než kulový, jen posedávám, pojídám a poslouchám... a nutím se k učení (a jak jinak než bezúspěšně). A zjišťuju, že postupně ztrácím blogového ducha, nepíšu do článků to, co by se od blogera očekávalo, že bude psát. A tak vůbec asi píšu kraviny... je mi to fuk.
Včera byl zase ples a já tam zase byla. A zase to bylo fajn a zase bych o tom mohla psát... ale zase nebudu. Tohle chce zůstat jen mezi mnou a nima, respektive ním, a tak prostě ukryto ve společnosti vesnické, co kašle na nějaký zaznamenávání zážitků. Prostě to bylo a tak to je....
Jouvajou, de se do boje...
becouse....
Nic, co stojí za to mít, nezíská člověk bez boje...
a toho duchovního obzvlᚍ...

domaa

5. února 2008 v 9:15
Jsem sama doma s čerstvě otevřenýma očima :). Po dlouhých dvou týdnech jsem konečně spala 8 hodin, což je báječné a musím, musím jít něco dělat. Už nemůžu být flákačem, co promaří veškerý svůj čas zbytečnostmi. Jen sem dám jednu úžasnou písničku od Snow Patrol. Pořád nemůžu přijít na to, jestli je romantická nebo spíš depresivní. Nějak se v tom nevyznám... Ale vlastně, jaký je v tom rozdíl? :)
Zpěvák, nevím proč, mi hustě připomíná dr. House. :)

Life´s fine... ?. !.

4. února 2008 v 16:08 | Akee
Tohle schizma běhů srdcí,
rozkol jednoty,
a ty a já,
to nemělo by existovat,
protože to není vědecky možný.

Vědeckým pokusem
zopakujem situace,
provedeme zápis
a do závěru napíšem:
Jak se tohle mohlo stát?
A pak si to po sobě přečtem
a řekneme si:
Dobrý sci-fi!

Přes panáky a stav opilosti
jsme došli až na rozcestí,
tam dva smajlíci se políbili.
A já si říkala:
proboha tohle nechcu...
...a dostala jsem opar :).

Pak zábavy jak kofola
proudem tekly
a tys sám říkal:
lásce se nedá poroučet.
A já:
vždyť tě neznám!

A to pravidlo bylo pravidelný
a byla škola
a spolu s mou lhostejností
pravidlo dosáhlo nepravdivosti.

A jenom hloupí zhulenci
dřív zdravili mě na buse.
A teď jeden pitomec
na buse zdraví je...
jednoho miluje a na druhém mu záleží.

Ale já už nebudu pitomcem,
zapomeň, na co zapomenout nemůžu
a vrať se do léta.
Já tam za tebou přijdu.