Life´s fine... ?. !.

4. února 2008 v 16:08 | Akee
Tohle schizma běhů srdcí,
rozkol jednoty,
a ty a já,
to nemělo by existovat,
protože to není vědecky možný.

Vědeckým pokusem
zopakujem situace,
provedeme zápis
a do závěru napíšem:
Jak se tohle mohlo stát?
A pak si to po sobě přečtem
a řekneme si:
Dobrý sci-fi!

Přes panáky a stav opilosti
jsme došli až na rozcestí,
tam dva smajlíci se políbili.
A já si říkala:
proboha tohle nechcu...
...a dostala jsem opar :).

Pak zábavy jak kofola
proudem tekly
a tys sám říkal:
lásce se nedá poroučet.
A já:
vždyť tě neznám!

A to pravidlo bylo pravidelný
a byla škola
a spolu s mou lhostejností
pravidlo dosáhlo nepravdivosti.

A jenom hloupí zhulenci
dřív zdravili mě na buse.
A teď jeden pitomec
na buse zdraví je...
jednoho miluje a na druhém mu záleží.

Ale já už nebudu pitomcem,
zapomeň, na co zapomenout nemůžu
a vrať se do léta.
Já tam za tebou přijdu.

:)
Omluvte ten nerýmovaně-veršovaný úvod. Psala jsem to včera namísto toho, abych se učila husitství (z kterého jsem mimo jiné ve čtvrtek dostala do nového pololetí za pět.) Uhmm... A dala jsem do toho srdce.
Nechci to křičet do světa, stačilo by mi, aby to věděla jedna osoba... Ale relativně vzato, křičení do světa je mnohem snazší než svěřování se oné osobě... Takže to tu je, vy to víte. A on ne...

Dlouho se zde neobjevilo nic, z čeho byste mohli cokoli konkrétního pochopit a možná že bych to měla napravit. FAjn. Takže, jak se věci mají? Ztratila jsem peněženku... a tedy veškeré kartstvo spolu s občankou jsou v prachu (- tedy v prachu v tom lepší případě, v tom horším jsou teď u nějakého idiota, který se neobtěžoval peněženku vrátit původnímu majiteli, který teď bude muset zařizovat vše nové... a že toho není málo.) Školu kazím, mám rozřízlou nohu od školní lavice, když jsem se o ni šikovně otřela a rozřízla si silonky spolu s deseti centimetry nohy... A bolí mě stále ruka ze čtrnáct dní starého pádu, když jsem na horách velice šikovně spadla. Vychází jen máloco a při každém vzpomenutí na minulost se cítím fakt mizerně...
Ale. Věci nejsou takové, jak se na první pohled zdají. Zdám se být pitomcem, fajn. Ale co bylo, to být nemusí a co nebylo, může být. A naštěstí mě všichni nevnímají tak, jak já sama sebe vnímám... Brý to bude. Byla jsem satanistou pozvaná do hospůdky (nakonec nevyšlo), včera byl u mě na návštěvě kámarád, dnes jsem byla se spolužákama v čajce... . Ty pocity jsou o dost silnější, než abych je tu dovedla popsat, ale jsou tu, vnímám je a chci věřit že jdou věci k lepšímu. A ony vážně jdou.
Při páteční idylce, kdy jako obvykle jsem kolem třetí v noci odcházela od počítače, jsem si uvědomila jednu věc. Jedla jsem v posteli pozdní večeři, poslouchala hudbu, kterou jsem čerstvě stáhla, kolem mě ticho a já si uvědomila, že je úžasné žít. Dva roky nazpět bych nic tomu podobné nevyslovila. Ale krása v času je, že běží a díky tomu můžeme utéci před špatnými obdobími. Jsem na útěku a mám naději na svobodný život.. To je skvělé. Yo, já žiju. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.