i hola !

2. listopadu 2008 v 18:14 | Akee
Asi jste to už zaregistrovali
- já nepíšu.

Jsem případ.

Případ pasažéra.

Co shodili ho z letadla.

On v letu chytá naději -
bude to dobrý, bude to fajn!

... a pak si vzpomene,..


že má padák.

Jsem případ. A hlavně že nepíšu :-P
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alqarin Alqarin | 5. listopadu 2008 v 17:29

Yeah, milá "básnička"... Taková pozitivně naladěná, jo, souhlasim s ní. Snad ji teda správně chápu...;) A prima, že píšeš, jen tak dál, snad se máš i dokonce dobře (což je žádaná komodita...;))

2 Eileen (Eadith) Eileen (Eadith) | Web | 19. listopadu 2008 v 20:38

Akee, jak se vede?

Já jsem stále naživu. Text v záhlaví mě nesmírně potěšil, nemohu tomu uvěřit... praštilo mě do očí a ještě teď mi srdce bije rychleji než obvykle. Díky. Vrátila jsem se... mám nový blog...

3 Eadith Eadith | Web | 20. listopadu 2008 v 19:09

Tvůj komentář mě moc potěšil, hlavně proto, že se tak nějak už známe... a že jsi tu byla se mnou, když jsem zažívala tu předešlou etapu života. Díky.

Dřív jsem si žila tím svým životem, stále jsem něco hledala, na něco čekala... a nebyl to život nikterak příjemný, dalo se to ale celkem snášet. Vesměs jsem se ale o svém bytí vyjadřovala negativně (což trochu svádí k podezření, že si ten svůj život takový dělám sama, když na něj nahlížím takto – já jsem ale přesvědčená, že tomu tak není, já jen vyhodnocuju ty situace... no na tom nesejde), každopádně: zpětně teď musím říct, že v té době jsem si nedokázala představit to utrpení, které následovalo poté... abych to shrnula: dostala jsem se do anorexie, onemocněla, nechodila do školy... byla jsem úplně izolovaná od světa, sama zde, v tomhle pokoji, v tomhle uzavřeném kruhu nepříjemných vzpomínek. Měla jsem (a stále mám) přítele, ten tu se mnou ale být nemohl, no ale i tak mi hodně pomáhal. Myslím si, že z anorexie se vyléčit nedá (alespoň tedy v mém případě – jak vysvětluju v jednom ze svých článků), ale žít by se s tím dalo, smířila bych se s tím. Nejhorší jsou věci, které není možné změnit. Nejhorší je, když vím, že jsem něco měla... a teď už to nemám, nemůžu mít... Pak jsem taky musela dodělávat všechny předměty ve škole, nakonec jsem to nějak dala, ale bylo to moje nejhorší období a OPĚT, jako vždy, mi nikdo nemohl pomoci, já jsem tam musela jít a udělat to. To vědomí, že jsem vlastně na vše sama, mě hrozně ubíjí. Pořád mám problémy s jídlem a zdravotní problémy... a taky se svou postavou... Dřív jsem tohle nechápala, teď to chápu naprosto. Zdá se mi, jako bych byla stvořena pro to, abych stále jenom trpěla. Moc bych si přála se z toho nějak vysvobodit, nějak konečně zakročit... Pokud tohle má nějakou šanci na zlepšení, potom můžu říct, že já už jsem úplně bez síly... tenhle stav intenzivní každodenní bolesti trvá už asi půl roku, ani na kratičkou vteřinu mi nebylo lépe...

Naději má asi téměř každý, i já ji (bohužel?) mám (bohužel proto, že právě ona mě tu ještě drží a nedovolí mi hnout se z místa).

Koukám, že se mi ten sloh nějak protáhl, jo, rozebírat mou beznaděj, to by mi šlo. A co tvé okolí? Máš někoho, kdo dává tvému životu smysl, kdo tě podrží...? To je hodně důležité. Jak píšeš o tom nenalezení svého místa – mám ten samý pocit (občas si sice říkám, že jsem ho nalezla – místo člověka, co se pořád utápí v nějakých depresích a není schopen se z toho dostat, ale takové místo nechci).

Tak... měj se co nejlépe :-*

Komentáře jsou uzavřeny.