xx

6. května 2011 v 17:45

Pamatuji si, jak jsem asi jako desetiletá přišla za mámou a ptala se jí, jestli je hřích, když si nechám předělat nos. Máma mi na to řekla cosi na ten způsob, že když si to dobře odůvodním, určitě to hřích není. Nechtěla jsem si totiž rozhádat Boha a taky jsem prostě byla v tý době podělaná z církve a všech těch pravidel o peklu, do kterých (kterého) jsem se narodila. Začala jsem tedy spřádat dobré důvody a taky nejrůznější plány, jak ve svých osmnácti vpochoduju na operační sál a řeknu, hele doktore, tady a tady mi to uřízni, můj nos se mi nelíbí.
Představovala jsem si, jak budu na věčnosti už s novým nosem, nešlo mi ani o těch pár desítek let tady na zemi, nechtěla jsem jen mít na věčnosti nos, který se mi nelíbí a žít s ním navěkyvěkůamen.
O osm let později jsem z církve byla podělaná trošku míň (dobrá, nechala jsem si jí kecat do života asi jako Ježíš farizei) a věčnost mě už vůbec nezajímala. Šlo mi prostě o to, abych si mohla v šalině sednout k nějakýmu klukovi z levýho poloprofilu, aniž bych se při tom chtěla zabít. Pravé jméno mého nosu byl Mindrák a já na něj sváděla všechno co se dalo.

Bylo ještě o pár měsíců později a já vpochodovala na operační sál. Doktor (mimojiné upravoval i kolegyni Daru zo SlovenskaJ) už věděl, kde má řezat, lehla jsem si tedy oblblá prášky pod skalpel a prožívala své nejšťastnější okamžiky života.
Přesně jsem to počítala a vyšlo mi, že nos mě stál třicet litrů slz, tři měsíce čistého času pozorování v zrcadle a ještě více času přemýšlení o něm, nemluvě o mé znalosti všech internetových diskusí na toto téma, s kterou bych z placu obhájila titul Nosoznalec. Třicet litrů to také stálo tatínka, ale to je zase jiný příběh.
Ještě šťastnější okamžiky jsem prožívala po probuzení z narkózy. Dusila jsem se krví, co mi tekla do krku, zvracela jsem krev, co jsem musela polykat, přes otoky očí jsem viděla sotva pár metrů. Nicméně, ač omezený, pohled to byl vskutku zajímavý, pobíhala přede mnou německá dívka, která byla také na operaci, měla ovázané uši jako králík a do toho čumák velký jako půlka její hlavy, jo, taky byla na nose. Cosi kníkala německy, bylo jí asi taky hrozně, a já najednou dostala záchvat smíchu a zjistila, že jakmile trochu pohnu svými mimickými svaly do úsměvu, nos se ozývá a není to nic příjemného. Hrozně se mi chtělo smát, ale nemohla jsem, bylo to největší peklo, protože kdykoliv jsem se rozesmála, začala jsem na to plakat bolestí. Je asi fakt smutný, že právě tyto okamžiky byly jedny z nejšťastnějších v mém životě. But. My dream come true!!

Nos schovaný pod dlahou samozřejmě ještě zdaleka nebyl žádná výhra. Čekaly mě tři měsíce zahojování kosti a ještě více času ustalování toho měkkýho okolo, co jsem při odjezdu z Prahy měla rozstříhané a znovu přešité, jako když si tričko přešíváte na sukni. A s hrozivým doprovodem těch nejděsivějších scénářů, které jsem znala z diskusí, se postupně vytvářel ten můj, po prvotním nadšení byl plný strachu z komplikací a kořeněný mými mladistvými blbostmi. To jen nepatrně narážím na to, když jsem s ním po čtyřech týdnech od operace málem otěhotněla s idiotem, do kterých se obvykle zamilováváme, protože s normálními lidmi bychom nemohli být nešťastní, a to bychom pak ze samého štěstí byli příliš neklidní. Po oné noci, kdy jsem si téměř nic nepamatovala, mi ségra nevzrušeně řekla: "Hele máš ho nakřivo". A já najednou měla hlavu plnou starostí, jestli půjdu dřív na reoperaci nebo na porodní sál, nebo snad skončím-li dřív na psychiatrickém oddělení, protože mi z této situace vskutku nebylo dvakrát nejlíp. Na Vánoce jsem přes něj pro změnu dostala lahváčem od kamaráda, nebyla to sice žádná velká rána, ale když jsem si na něm nahmatala malý hrbolek, myšlenka na psychiatrickou léčebnu se opět stala o něco reálnější. Naštěstí Bohu plastiky asi vážně nevadí, smiloval se nade mnou jako nad naivním Samsonem a dal mému nosu, respektive mně, milion šancí k beztrestnému selhání.
Teď je to necelých osm měsíců Po, myslím si, že nikdy jsem neměla jiný nos než mám teď a že doba, kdy jsem snila o nose, byl jenom další pouhý sen. Občas se přistihnu, že se modlím k mému operatérovi, protože i on je minimálně bůh, bez něj bych nenapsala tento příběh, který je možná skutečný, ale zas tak moc asi ne, protože každý příběh o skutečnosti není skutečnost, protože je to jen příběh..






 

3 lidé ohodnotili tento článek.